V roce 1993 jsem měla úraz na lyžích a nemohla jsem pořádně chodit, natož dál sportovat. S jakoukoliv sportovní aktivitou byl naráz konec. Nebylo to příjemné, ale musela jsem se s tím smířit. To, co se zprvu jevilo jako neštěstí, vyústilo posléze v zázrak: v můj osobní i - "pro celé lidstvo". Začala jsem se dozvídat informace o tom, jak zvládnout celosvětovou krizi.
Nic není náhoda… Po úraze jsem najednou měla čas i na něco jiného nežli běhání po horách a hraní míčových her. Dostala jsem se na meditační kurz, kde jsem po pár dnech v sobě uslyšela slova: "Napíšeš knihy na pomoc lidstvu". Bylo to absurdní a bláhové najednou. Co já středoškolačka, obyčejná ženská asi tak může lidstvu přinést převratného? Vždyť neznám nic, co by někoho zajímalo, lekla jsem se. Leč ihned následoval dovětek: "A uděláš si na to čas nebo se ti něco stane a stejně si ho na to uděláš." Hlavou mi běžela představa, že jsem si zlomila obě nohy, rok ležím nemohoucně v nemocnici… - a píši knihy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Do té doby jsem nenapsala kloudně ani řádek, natož nějaký článek, o knize nemluvě. Šla jsem se zeptat lektorky kurzu, ale ani ta mi neuměla poradit: "Nevím, co to znamená", řekla. "Ale být tebou, nebrala bych to na lehkou váhu."
Nic není náhoda… Po úraze jsem najednou měla čas i na něco jiného nežli běhání po horách a hraní míčových her. Dostala jsem se na meditační kurz, kde jsem po pár dnech v sobě uslyšela slova: "Napíšeš knihy na pomoc lidstvu". Bylo to absurdní a bláhové najednou. Co já středoškolačka, obyčejná ženská asi tak může lidstvu přinést převratného? Vždyť neznám nic, co by někoho zajímalo, lekla jsem se. Leč ihned následoval dovětek: "A uděláš si na to čas nebo se ti něco stane a stejně si ho na to uděláš." Hlavou mi běžela představa, že jsem si zlomila obě nohy, rok ležím nemohoucně v nemocnici… - a píši knihy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Do té doby jsem nenapsala kloudně ani řádek, natož nějaký článek, o knize nemluvě. Šla jsem se zeptat lektorky kurzu, ale ani ta mi neuměla poradit: "Nevím, co to znamená", řekla. "Ale být tebou, nebrala bych to na lehkou váhu."
INFORMACE JSEM NEBRALA NA LEHKOU VÁHU
Zůstala jsem na to sama. Přišla jsem domů, sedla si na tiché místo, zavřela oči a udělala to, co jsme se naučili na kurzu - uklidnila jsem se. Potom jsem sama k sobě řekla: "Tak dobře, mám něco psát. Prosím o informaci, co mám psát." V tom okamžiku se mi před zavřenýma očima objevil obraz zelené tabule a na něm byly fosforeskujícími velkými písmeny napsány pokyny: NEKRITIZUJ, NEPOMLOUVEJ, NEROZNÁŠEJ POPLAŠNÉ ZPRÁVY, KAŽDOU ZÁPORNOU VĚTU UTNI TŘEBA V PŮLI A DOKONČI JI KLADNĚ, ODPUSŤ VŠEM A ODPOUŠTĚJ OPAKOVANĚ. Začalo se přede mnou odvíjet základní karmické učivo vysvětlující uvolnění z našich nedobrých bloků - a psaní knih začalo. (Vše o blocích najdete v mojí 1. Knize "Základní učebnice štěstí - Úmluvy s Bohem pro lidi 3.tisíciletí). Samozřejmě, že jsem k tomu zprvu nevěděla ani hlavu ani patu. Jen jsem vše poctivě zapisovala. Opakovaně jsem zavírala oči a poprosila o další informace. Co se dělo, se nedalo přehlédnout… ani to nešlo brát na lehkou váhu.
Od první chvíle jsem věděla, že informace nepocházejí z mé hlavy. Slova v nich obsažená jsem do té doby vůbec nepoužívala, vazba jako např. "utni třeba v půli" zněla až starosvětsky. Ale v nápisech jsem nic neměnila, podstatu věcí vystihovaly úplně dokonale. Svými slovy bych to nikdy lépe neřekla. Toto "opisování z tabule" trvalo po tři dny. Potom najednou "buch", jako by se zavřela voda a od té doby jsem se takto nedozvěděla už ani řádku. Ale já jsem už takovéto vodění za ručičku nepotřebovala. Během těch pár dnů jsem pochopila, že na psaní nejsem sama. Bylo mi pomáháno, abych knihy ku pomoci skutečně napsala. Úkol jsem přijala, smířila jsem se úplně se vším. Vážila jsem si každého slova, které se ke mně dostalo. K textu mě napadaly i prosté malůvky, které učivo ještě lépe vysvětlovaly.
Zapisování informací a kresba duchovní podstaty lidí se od té doby staly stěžejními věcmi mého života.
Informace přicházely, kdy se jim zachtělo - kdykoliv v průběhu dne: při procházce lesem, při jízdě autem, ráno po probuzení. Vždy jsem všechno poctivě zapsala. Jenže jsem si všimla, že informace jsou jednou věcí a můj život druhou. Vždyť já jsem v té době pomlouvala i kritizovala, vůbec jsem neodpouštěla… Bylo mi jasné, že to takhle dál nepůjde. Začala jsem všechno, co jsem se dozvěděla, aplikovat i v praxi. Nemohla jsem dál žít postaru. Jen jsem nevěděla, jestli o tom, co vím, mám hovořit, či mlčky psát a nikomu nic neříkat. Tu a tam jsem pár informací vypustila, jenže lidé o změny nestáli.
Zavřela jsem tedy pusu na zámek, myslela jsem si své a naučila jsem se mlčet až do doby, kdy lidé sami nezačali o svých trápeních povídat, dokud se neptali: "Kudy máme jít dál, aby to bylo lepší?" Potom jsem mohla začít. Ale obezřetně, pomalu, s citem. A to dělám dosud. Ctím plně vesmírné zákony, které se ke mně jako informace o pěkném soužití lidí na Zemi dostaly (viz 2. Kniha: Vesmírné zákony). Úvodní vesmírný zákon zní: "Každý (dospělý svéprávný) člověk má právo si o sobě rozhodovat." Respektuji rozhodnutí každého člověka, když si rozhoduje o sobě. Nesnažím se nikoho násilím zachraňovat, jednak to ani nejde a navíc místo prosazování dobra by to vzbuzovalo v lidech odpor. Každý máme právo pokračovat si životem podle svého, vyvíjet se tempem, které si zvolíme - třeba i celý život prožít ve stagnaci. To skutečně můžeme… Jenže je za tím jedno velké ALE.
Zavřela jsem tedy pusu na zámek, myslela jsem si své a naučila jsem se mlčet až do doby, kdy lidé sami nezačali o svých trápeních povídat, dokud se neptali: "Kudy máme jít dál, aby to bylo lepší?" Potom jsem mohla začít. Ale obezřetně, pomalu, s citem. A to dělám dosud. Ctím plně vesmírné zákony, které se ke mně jako informace o pěkném soužití lidí na Zemi dostaly (viz 2. Kniha: Vesmírné zákony). Úvodní vesmírný zákon zní: "Každý (dospělý svéprávný) člověk má právo si o sobě rozhodovat." Respektuji rozhodnutí každého člověka, když si rozhoduje o sobě. Nesnažím se nikoho násilím zachraňovat, jednak to ani nejde a navíc místo prosazování dobra by to vzbuzovalo v lidech odpor. Každý máme právo pokračovat si životem podle svého, vyvíjet se tempem, které si zvolíme - třeba i celý život prožít ve stagnaci. To skutečně můžeme… Jenže je za tím jedno velké ALE.
ALE ona to tak úplně není pravda, že můžeme donekonečna stagnovat v nesmyslech. Myšlenky nás lidí, to je nesmírně silná a navíc tvůrčí energie - i když není očima vidět a její působnost nezvážíme ani na těch nejjemnějších vahách! Vůbec si neuvědomujeme, co svým myšlením na Zemi způsobujeme… Nesmyslné myšlenky plné arogance, přehlíživosti, hlouposti a násilí mají hrubší energii nežli ty poctivé, ušlechtilé, pozitivní… A jsme rázem u roku 2012, o němž se často hovoří ve spojitosti se změnami, které přijdou.
POPRVÉ PÍŠI O SVÉ VIZI
Nikde jsem to, co si přečtete dále, dosud nenapsala. Důvod byl prostý: nechtěla jsem riskovat, že si mou vizi někdo vysvětlí jako strašení lidí. Teď je však situace jiná. V souvislosti s rokem 2012 se vyskytují hlasy, které nikoho nenechají na pochybách. A to: že nejde o zhoubu lidstva, ale o výzvu k řádným krokům dál. A k tomuto tvrzení se přikláním i já.
S lidmi z meditačního kurzu jsem byla (zhruba dva roky po své první meditaci) na několikadenní akci v objektu starého mlýna. Spali jsme společně ve velké meditační místnosti. A protože byl krásný teplý večer, rozhodla jsem se vzít si spací pytel a noc prožít pod hvězdami, venku. Ještě jsem nestačila usnout, když mi hlavou šla vize: "Dojde k dělení lidstva. Kdo "zabere" půjde nahoru, ostatní dolů". Lekla jsem se slov "ostatní dolů" a v myšlence zaprosila: mohu nějak pomoci svým dětem, aby to zvládly? "Nemůžeš za nikoho nic udělat. Každý - jde "nahoru" či zůstává ve stagnaci - sám za sebe... K dělení bude jednoduchý klíč…"
Zdroj: http://www.cestastesti.cz